
Astronomové pomocí teleskopu Gemini North poprvé detekovali dvě infračervené emisní čáry v akrečním disku supermasivní černé díry v jádru galaxie III Zw 002. Tyto čáry pocházejí z vnitřní a vnější oblasti akrečního disku tvořeného materiálem, který padá do centrálního objektu.
Vědci použili data z rentgenového teleskopu eROSITA k analýze rozložení temné energie ve vesmíru. Studiem pěti stovek galaktických kup došli k závěru, že fenomén, který stojí za rozpínáním vesmíru, působí konstantně všemi směry a také napříč časem.
V samotném středu Mléčné dráhy se nachází obří černá díra Sagittaruis A*. Dnes ji pozorujeme v klidovém stavu, kdy příliš nezáří. Jinak tomu ale bylo před zhruba 200 lety, kdy tento objekt po několik měsíců zářil až milionkrát silněji. Dozvuky této události se vědcům podařilo zachytit rentgenovým teleskopem IXPE.
Astronomové našli pomocí dalekohledu Jamese Webba zatím nejvzdálenější aktivní supermasivní černou díru CEERS 1019. Teleskop ji pozoroval v kvazaru v období pouhých 570 milionů let po velkém třesku. Podle vědců to naznačuje, že obří černé díry existovaly už v raném vesmíru. Zatím však nedokáží vysvětlit, jak mohly tak brzo vzniknout.
Podobně jako existuje optické nebo mikrovlnné pozadí vesmíru, předpověděli vědci také existenci pozadí tvořeného gravitačními vlnami. Hned tři vědecké týmy společně oznámili detekci těchto gravitačních vln, které zřejmě vznikly v interakci dvou supermasivních černých děr.