
Kosmické záření jsou vysoce energetické částice, které k nám přichází z hlubokého vesmíru a také ze Slunce. Toto záření je tvořeno zejména protony a jádry a atomů, které se pohybují rychlostí světla. Část tohoto záření zachycuje magnetické pole Země, zbytek se rozpadá ve srážkách s atomy v atmosféře.
Progress znamená pokrok, tentokrát to byl ale úkrok stranou, nebo rovnou pád do hlubin, zakončený explozí a rozbitými okenními tabulemi v Altajské republice. To máme pěkný pokrok, ale tak nějak špatným směrem. Šestice astronautů na orbitální stanici zatím zůstává klidná, mají zásob dostatek a i kdyby nebylo ruského progressu, jsou tu další dopravní prostředky. Nervózní už ale může začít být ruský vesmírný průmysl, přichází totiž volný trh, který jej doslova roztrhá.
Pomocí nedávno upgradovaného radioteleskopu Murchison Widefield Array (MWA) v západní Austrálii vědci prozkoumali kosmické záření v sousedních galaxiích Malý a Velký Magellanův oblak. Megallanovy oblaky jsou menší galaxie, které obíhají kolem Mléčné dráhy ve vzdálenosti zhruba 200 tisíc světelných let. Díky detekci kosmického záření v těchto galaxiích dokázali vědci odhadnout s jakou mírou se v nich rodí nové hvězdy.
Vědci za použití observatoře ALMA našli stopy reakcí, které v atmosféře Titanu vyvolávají paprsky kosmického záření. Toto záření k největšímu měsíci planety Saturn přichází z vnějšku sluneční soustavy a vede ke vzniku organických molekul. Jde o první pozorování tohoto procesu, který vědcům ukazuje, co se vše může v husté atmosféře Titanu odehrávat.
Analýza gama záření zachyceného vesmírným teleskopem Fermi ukazuje, že v centrální oblasti Mléčné dráhy dochází ke změně rychlosti energetického kosmického záření. Podle nové studie záření nejprve v molekulárním oblaku, který obklopuje jádro naší galaxie, zpomaluje. Po průchodu tímto oblakem je však znovu zatím neznámým mechanismem urychlováno. Příčinou by mohla být supermasivní černá díra Sagittarius A*, některé mlhoviny, nebo pozůstatky po supernovách, které oblak plynů a prachu obklopuje.
Světlo, které supernovy emitují do vesmíru, cestuje bez zábran na velkou vzdálenost. Kromě toho však supernovy generují také pomalejší energetické částice, na které působí intenzivní magnetické pole. Tyto částice jsou postupně urychlovány na vyšší rychlosti a stávají se součástí kosmického záření. Podle nového výzkumu právě tato radiace hraje důležitou roli při kontaktu rázových vln supernov s okolními oblaky plynů.