Podle údajů z vesmírných sond Voyager je okraj sluneční soustavy tvořen magnetickými bublinami

13. 06. 2011

Sluneční soustava Voyager Vesmírné sondy

Sondy Voyager 1 a Voyager 2 sice začaly své mise v 70. letech, nicméně znovu dokazují, že do starého železa rozhodně nepatří. Obě sondy se aktuálně nacházejí v oblasti zvané heliosheath (heliosférická obálka), asi 40 až 50 AU tlustém regionu, kde končí vliv Slunce (heliosféra) a začíná mezihvězdný prostor. Obě sondy stále provádějí vědecká měření a získávají stále nové informace o okraji sluneční soustavy.

Heliosheath

deformace magnetického pole Slunce na okraji sluneční soustavy objevené s pomocí přístrojů vesmírných sond Voyager 1 a Voyager 2

Image credit:

Magnetické pole Slunce dosahuje až k okraji sluneční soustavy a díky rotaci naší hvězdy jsou jeho siločáry deformovány a právě na hranicích solárního systému dochází k jejich překvapivé transformaci. Jak se prostor mezi jednotlivými magnetickými siločarami smršťuje pod vlivem vnějšího tlaku z mezihvězdného prostoru, dochází k jejich překřižování a vzájemné interakci. 

Výsledkem je vznik magnetických bublin s průměrem, který dosahuje až jedné astronomické jednotky (vzdálenost mezi Zemí a Sluncem). Samotné bubliny se zdají být zcela oddělené od  magnetického pole Slunce a tvoří fenomén podobný pěně, který funguje jako jeden ze štítů sluneční soustavy před vnějším kosmickým zářením.

Vědci zatím spekulují o tom, jak velkou část částic kosmického záření tento ochranný štít dokáže zachytit. Podle jedné z variant jsou magnetické bubliny schopné v sobě uvěznit částice kosmického záření, podle druhé teorie mohou částice procházet mezerami mezi bublinami a putovat dále do středu solárního systému.

Detailní zkoumání vnějšího obalu sluneční soustavy bude následovat. Obě sondy Voyager by se měly v tomto regionu vyskytovat ještě nejméně do roku 2020 a očekává se, že budou nadále na Zemi zasílat nová data.