Kolem jedné z nejmasivnějších známých černých děr obíhá ještě jedna menší - vědci ukázali jak kolem sebe tančí
Astronomům se podařilo podrobně zmapovat vzájemný pohyb dvou supermasivních černých děr. V nesourodém páru extrémně masivní černé díry a menšího partnera dochází ke zdánlivě nepravidelným zábleskům detekovatelným ze Země. Nové simulace ukazují, že jde o krásnou synchronizaci pohybu dvou masivních těles.
Černé díry, dvojice ilustrace dvou černých děr v jádru galaxie OJ 287.
Pozorované černé díry se nachází v jádru galaxie OJ 287. Jedna z děr má hmotnost 18 miliard Sluncí a jde o jednu z největších známých černých děr. Její partner má (pouhých) 150 milionů hmotností Slunce a svého většího partnera oběhne jednou za 12 let. Tento vesmírný tanec mohou astronomové pozorovat díky disku materiálu, který rotuje kolem větší z černých děr. Menší černá díra totiž při průletu tímto diskem zvýší svou zářivost až na čtyřnásobek. V roce 2010 vědci vytvořili model, který mapoval oběžnou dráhu menší z černých kolem kolem té větší. Pomocí tohoto modelu se jim podařilo předpovědět příští záblesk vyvolaný průletem černé díry akrečním diskem, který nastal v roce 2015 s přesností na 3 týdny. V roce 2018 byl tento model zpřesněn na pouhé 4 hodiny, který předpověděl záblesk v červenci 2019. A právě s informacemi z této události vyšla nová studie v magazínu Astrophysical Journal Letters. Model kromě gravitace obou těles pracuje také s gravitačními vlnami, které jsou při vzájemné interakci černých děr produkovány a jejich pohyb ovlivňují. K potvrzení posledního modelu byl využit vesmírný teleskop Spitzer, který měl galaxii OJ 287 jako jediný ve svém zorném poli. Galaxie se totiž v červenci nachází z pohledu ze Země z Sluncem.
Více informací k tématu
Další zprávy z kategorie Černé díry
Supermasivní černá díra uprostřed Mléčné dráhy rotuje překvapivě pomalu
Černé díry není snadné charakterizovat, jejich extrémní gravitaci neunikne ani světlo. Podle aktuální teorie jediné, co o černých dírách můžeme vědět, je jejich hmotnost, elektrický náboj a spin, neboli rotace. Vědci se nyní pokusili charakterizovat rotaci supermasivní černé díry Sagittarius A* ve středu naší vlastní galaxie a zjistili, že zřejmě rotuje pomaleji, než je tomu v jiných galaxiích.
Historická data ukazují kolísání světelného půlměsíce kolem stínu černé díry v blízké galaxii
V roce 2019 ukázali vědci pracující s Event Horizon Teleskopem první snímek bezprostředního okolí černé díry. Jejich cílem byla supermasivní černá díra v jádru galaxie M87. Nyní vědci analyzovali historická data z let 2009-2013, aby zjistili, jak se objekt choval v minulých letech.
Gravitační vlny lidstvu odhalily první černou díru střední velikosti, vznikla kolizí menších černých děr
Vědcům se podařilo detekovat zatím nejmasivnější černou díru prostřednictvím gravitačních vln. Má hmotnost 142 Sluncí a vznikla při kolizi dvou menších černých děr. Jedná se o zatím nejtěžší známou černou díru v této kategorii. Podle nové studie v magazínu Physical Review Letters and Astrophysical Journal Letters vznikla jedna z původních černých děr této kolize také v kolizi.
Kolem černé díry v jádru Mléčné dráhy obíhá hvězda, která se pohybuje 8 % rychlosti světla
V jádru naší galaxie dřímá supermasivní černá díra, kolem které obíhají stovky hvězd. Nejkratší oběžnou dráhu z nich má hvězda s označením S62, její přiblížení k černé díře způsobuje, že se pohybuje 8 % rychlosti světla. Tato rychlost ovlivňuje nejen oběžnou dráhu hvězdy, ale způsobuje také další efekty, například dilataci času.
Detekce zbytkové radiové galaxie by mohla vědcům napovědět o aktivitách supermasivních černých děr
Vědci z Jihoafrické republiky a Indie objevili pomocí teleskopu GMRT (Giant Metrewave Radio Telescope) novou zbytkovou radiovou galaxii. Jde o galaxii, která měla aktivní galaktické jádro (AGN), které produkovalo silné rádiové vlny, postupně se však jeho aktivita uklidnila a galaxie tak vstoupila do tzv. zbytkové fáze. Studiem těchto galaxií chtějí vědci pochopit celý cyklus života rádiových galaxií.
Kolem černé díry v jádru naší galaxie rotují zdroje blikajícího radiového záření
Pomocí observatoře ALMA se astronomům podařilo identifikovat kvazi-periodické blikání v milimetrové vlnové délce, které vychází z těsné blízkosti supermasivní černé díry v jádru Mléčné dráhy. Jeho zdrojem jsou zřejmě hustější oblasti na vnitřní hraně rotujícího disku, který černou díru obklopuje.
Ve vzdálenosti tisíc světelných let byla nalezena zatím nejbližší černá díra
Astronomové v našli v souhvězdí Dalekohledu na jižní obloze doposud neznámou černou díru, která se nachází pouhých 1 000 světelných let od Sluneční soustavy. Stala se tak nejbližší známou černou dírou. Studie popisující výzkum této černé díry vyšla ve vědeckém magazínu Astronomy and Astrophysics.
