Stáří vesmíru vypočítané z dat z teleskopu ACT vychází stejně jako z dat ze sondy Planck

7. 1. 2021
VesmírPlanckTeleskopy

Astronomové pomocí teleskopu v ACT (Atacama Cosmology Telescope) v poušti Atacama prozkoumali nejstarší pozorovatelné světlo ve vesmíru - reliktní záření. Z nových dat určili stáří vesmíru, které jim vyšlo na 13,77 miliard let. Tato hodnota je v souladu s výpočtem založeným na datech z vesmírné sondy Planck, která zkoumala stejné světlo z oběžné dráhy.

CMB, z vesmírné sondy WMAP

CMB, z vesmírné sondy WMAP Obrázek reliktního záření (cosmic microwave background, CMB) reprezentující 9 let pozorování vesmírné sondy WMAP.



Nový výpočet stáří vesmíru potvrzuje předchozí výpočty jinými metodami, zejména prostřednictvím Standardního modelu, který popisuje chování vesmíru na základě našeho aktuálního poznání. 

Stáří vesmíru nicméně vychází o několik set milionů let méně v případě výpočtu z pohybu galaxií a jiných vzdálených objektů. Obdobně vychází rozdílně také rychlost rozpínání vesmíru vypočítaná z reliktního záření a z pozorování okolního vesmíru. Tato rychlost je dána tzv. hubblovou konstantou H0, která do výpočtu stáří vesmíru vstupuje jako jeden z parametrů.

Vědci proto hledají další možné způsoby, jak potvrdit jeden, či druhý způsob výpočtu rozpínání vesmíru a tedy i jeho stáří. Různé hodnoty vychází sice s různou odchylkou, nicméně zdá se, že dvě hlavní metody mají výsledky dost přesné na to, aby bylo zřejmé, že nám něco chybí.

Rozpínání vesmíru

Rozpínání vesmíru se měří prostřednictvím hubblovy konstanty H0 (Hubblův-Lemaîterův zákon), která udává o kolik kilometrů se za sekundu rozšíří prostor jednoho megaparseku (3,26 milionů světelných let). Způsobů k vypočítání této hodnoty je několik, v blízkém vesmíru například astronomové pozorují konkrétní hvězdy (cefeidy) nebo supernovy, u kterých pomocí rudého posuvu pozorují, jak rychle se od nás vzdalují. Ve vzdáleném vesmíru zkoumají reliktní záření (CMB). Novým způsobem je potom zkoumání rozpínání vesmíru pomocí gravitačních vln.



  

    Rok
    Metoda
    Výsledek
km/s/Mpc		
  

    1929
    Edwin Hubble potvrdil, že se vesmír rozpíná. Konstantu rozpínání tehdy určil na 500 km/s na megaparsek, takto vysoká byla kvůli různým nepřesnostem při měření.
    500
  

    1950´s
    Zpřesnění hubblovy konstanty.
    70
  

    1990´s
    Potvrzení zrychlující se expanze vesmíru, temná energie se stává nejpřijímanějším vysvětlením tohoto zrychlování.
    
  

    2001-2010
    Americká vesmírná sonda WMAP změřila hubblovu konstantu pozorováním reliktního záření po velkém třesku.
    68-70
  

    2009-2013
    Evropská vesmírná sonda Planck naměřila ještě nižší hodnoty hubblovy konstanty podobnou metodou jako WMAP.
    67-68
  

    2016
    Měření rychlosti vzdalování supernov typu Ia od Země.
    72-75
  

    2017
    Na prvních několika detekovaných gravitačních vlnách bylo ověřeno, že lze rozpínání vesmíru odvodit také tímto způsobem, hodnoty jsou však zatím velmi nepřesné (62-82 km/s na megaparsek) a vyžadují více detekcí gravitačních vln.
    62-82
  

    2018 
    Hodnoty odvozené z pozorování cefeid potvrzují nesouvislost mezi měřeními mikrovlnného záření a pozorování hvězd a supernov.
    
  

    2019
    Pozorování světla vzdálených kvazarů, jejichž světlo bylo rozděleno gravitační čočkou.
    72,5
  

    2019
    Zpřesnění měření pomocí pozorování cepheid Hubblovým teleskopem.
    74,03
  

    2019
    Na základě detekovaných gravitačních vln z kolize neutronových hvězd a následného elektromagnetického záření přišli vědci s novou hodnotou hubblovy konstanty.
    70.3
  

    2019
    Měření pomocí pozorování červených obrů Hubblovým teleskopem.
    69.8
  

    2019
    Gama záření a rozptýlené extragalaktické světelné pozadí
    67,4
  

    2020
    Porovnání gravitačních vln a elektromagnetického záření z kolizí neutronových hvězd
    66,2
Více informací k tématu
Líbil se Vám tento článek?

Podpořte tento web sdílením našeho obsahu:

Chcete vědět o dalším článku?

Následujte LIVINGfUTURE na sociálních sítích.


Další zprávy z kategorie Vesmír

Teleskop Hubble objevil dva páry kvazarů v dávném vesmíru, zřejmě pochází z kolidujících galaxií
9. 4. 2021 (novější než zobrazený článek)

Astronomové našli s pomocí vesmírného teleskopu Hubble dvě dvojice vzájemně blízkých kvazarů. Domnívají se, že tyto aktivní supermasivní černé díry pochází z galaxií, které pozorují v procesu jejich sloučení. Drtivá většina doposud pozorovaných kvazarů byla osamocená, podle odhadů se dvojité kvazary vyskytují pouze v jednom z tisíce případů.

celý článek

V chladných hlubinách vesmíru byly nalezeny komplexní uhlovodíkové molekuly
20. 3. 2021 (novější než zobrazený článek)

Část uhlíku ve vesmíru se podle předpokladů vyskytuje ve formě polycyklických aromatických uhlovodíků. Už od 80. let vědci pozorovali známky těchto molekul ve vzdáleném vesmíru, ale teprve nyní se jim podařilo najít jasný důkaz. Našli je v regionu označovaném jako molekulární mračno Taurus (Taurus Molecular Cloud, TMC-1). Výsledky svého výzkumu publikoval vědecký tým vedený Brettem McGuirem z MIT.

celý článek

Nezvyklé gravitační vlny GW190521 mohly vzniknout kolizí s primordiální černou dírou
9. 3. 2021 (novější než zobrazený článek)

Detekce gravitačních vln GW190521 láme vědcům hlavy. Tento signál indikující dočasné narušení časoprostoru totiž zřejmě pochází z kolize černých děr nezvyklé velikosti - střední. Takové objekty doposud nebyly pozorovány a nebylo ani zřejmé, zda skutečně existují. Podle nové studie mohla jedna z černých děr této kolize pocházet z počátků vesmíru.

celý článek

Objev nejvzdálenějšího kvazaru: má obří supermasivní černou díru s větry dosahujícími až 20 % rychlosti světla
19. 1. 2021 (novější než zobrazený článek)

Astronomové objevili nový kvazar s rudým posuvem 7,6 - to značí, že se jedná o nejvzdálenější (a nejstarší) takový známý objekt. V jádru tohoto kvazaru navíc dřímá obří supermasivní černá díra, takto velkou vědci v takto raném vesmíru nepředpokládali.

celý článek

Observatoř velikosti celé galaxie ukazuje astronomům náznaky gravitačních vln vzniklých při velkém třesku
13. 1. 2021 (novější než zobrazený článek)

Prostřednictvím sítě International Pulsar Timing Array (IPTA) vědci z celého světa pátrají po gravitačních vlnách, které jsou ozvěnou velkého třesku. Podle teorie by takové gravitační vlny měly vytvářet šum na pozadí, který prostupuje celým vesmírem.

celý článek

Nejdelší mezigalaktické vlákno se táhne 50 milionů světelných let
27. 12. 2020

V prostoru mezi galaxiemi se mohou nacházet vlákna tvořená plyny, která se táhnou miliony světelných let. Vědcům z University of Bonn se nyní podařilo objevit zatím nejdelší z těchto vláken - má nejméně 50 milionů světelných let na délku (Mléčná dráha má kolem 100 tisíc světelných let v průměru). Výsledky nového výzkumu byly publikovány v magazínu Astronomy and Astrophysics.

celý článek

Nová metoda měří rozpínání vesmíru pomocí gama záření z hlubokého vesmíru
11. 11. 2019

Vědci z Clemson University přišli s novou metodou měření rozpínání vesmíru: porovnali útlum gama záření způsobený rozptýleným extragalaktickým světelným pozadím. Výsledkem je hodnota hubblovy konstanty 67,4 km/s/MPc, což je srovnatelné s hodnotami získanými pozorováním reliktního záření po velkém třesku. Přesná hodnota hubblovy konstanty zatím není známá, různými metodami totiž vychází jinak a vědci si tento nesoulad zatím nedokáží vysvětlit.

celý článek