Stáří vesmíru vypočítané z dat z teleskopu ACT vychází stejně jako z dat ze sondy Planck

Astronomové pomocí teleskopu v ACT (Atacama Cosmology Telescope) v poušti Atacama prozkoumali nejstarší pozorovatelné světlo ve vesmíru - reliktní záření. Z nových dat určili stáří vesmíru, které jim vyšlo na 13,77 miliard let. Tato hodnota je v souladu s výpočtem založeným na datech z vesmírné sondy Planck, která zkoumala stejné světlo z oběžné dráhy.

CMB, z vesmírné sondy WMAP

CMB, z vesmírné sondy WMAP Obrázek reliktního záření (cosmic microwave background, CMB) reprezentující 9 let pozorování vesmírné sondy WMAP.



Nový výpočet stáří vesmíru potvrzuje předchozí výpočty jinými metodami, zejména prostřednictvím Standardního modelu, který popisuje chování vesmíru na základě našeho aktuálního poznání. 

Stáří vesmíru nicméně vychází o několik set milionů let méně v případě výpočtu z pohybu galaxií a jiných vzdálených objektů. Obdobně vychází rozdílně také rychlost rozpínání vesmíru vypočítaná z reliktního záření a z pozorování okolního vesmíru. Tato rychlost je dána tzv. hubblovou konstantou H0, která do výpočtu stáří vesmíru vstupuje jako jeden z parametrů.

Vědci proto hledají další možné způsoby, jak potvrdit jeden, či druhý způsob výpočtu rozpínání vesmíru a tedy i jeho stáří. Různé hodnoty vychází sice s různou odchylkou, nicméně zdá se, že dvě hlavní metody mají výsledky dost přesné na to, aby bylo zřejmé, že nám něco chybí.

Rozpínání vesmíru

Rozpínání vesmíru se měří prostřednictvím hubblovy konstanty H0 (Hubblův-Lemaîterův zákon), která udává o kolik kilometrů se za sekundu rozšíří prostor jednoho megaparseku (3,26 milionů světelných let). Způsobů k vypočítání této hodnoty je několik, v blízkém vesmíru například astronomové pozorují konkrétní hvězdy (cefeidy) nebo supernovy, u kterých pomocí rudého posuvu pozorují, jak rychle se od nás vzdalují. Ve vzdáleném vesmíru zkoumají reliktní záření (CMB). Novým způsobem je potom zkoumání rozpínání vesmíru pomocí gravitačních vln.

Rok Metoda Výsledek
km/s/Mpc
1929 Edwin Hubble potvrdil, že se vesmír rozpíná. Konstantu rozpínání tehdy určil na 500 km/s na megaparsek, takto vysoká byla kvůli různým nepřesnostem při měření. 500
1950´s Zpřesnění hubblovy konstanty. 70
1990´s Potvrzení zrychlující se expanze vesmíru, temná energie se stává nejpřijímanějším vysvětlením tohoto zrychlování.
2001-2010 Americká vesmírná sonda WMAP změřila hubblovu konstantu pozorováním reliktního záření po velkém třesku. 68-70
2009-2013 Evropská vesmírná sonda Planck naměřila ještě nižší hodnoty hubblovy konstanty podobnou metodou jako WMAP. 67-68
2016 Měření rychlosti vzdalování supernov typu Ia od Země. 72-75
2017 Na prvních několika detekovaných gravitačních vlnách bylo ověřeno, že lze rozpínání vesmíru odvodit také tímto způsobem, hodnoty jsou však zatím velmi nepřesné (62-82 km/s na megaparsek) a vyžadují více detekcí gravitačních vln. 62-82
2018 Hodnoty odvozené z pozorování cefeid potvrzují nesouvislost mezi měřeními mikrovlnného záření a pozorování hvězd a supernov.
2019 Pozorování světla vzdálených kvazarů, jejichž světlo bylo rozděleno gravitační čočkou. 72,5
2019 Zpřesnění měření pomocí pozorování cepheid Hubblovým teleskopem. 74,03
2019 Na základě detekovaných gravitačních vln z kolize neutronových hvězd a následného elektromagnetického záření přišli vědci s novou hodnotou hubblovy konstanty. 70.3
2019 Měření pomocí pozorování červených obrů Hubblovým teleskopem. 69.8
2019 Gama záření a rozptýlené extragalaktické světelné pozadí 67,4
2020 Porovnání gravitačních vln a elektromagnetického záření z kolizí neutronových hvězd 66,2
Více informací k tématu
Líbil se Vám tento článek?
Podpořte tento web sdílením našeho obsahu
Chcete vědět o dalším článku?
Následujte LIVINGfUTURE na sociálních sítích


Další zprávy z kategorie
Vesmír
tag icon
Další články z kategorie
Vesmír